O mně

… na waldorfské lyceum, zajímá se o přírodu, zvířátka a zdravý životní styl, maluje, hraje v divadle, pořád na něco brnká či píská, mladší dcera maluje a tvoří, hraje hokej a bojuje se školou a námi, rodiči, aby si mohla jít svojí cestou, a ten nejmladší, čtyřletý, ten se zatím jen raduje ze života, miluje Spidermana, hraje si a začíná číst, psát a počítat, protože… je to legrace. Děti, to je to, co ze sebe posíláme dál, ať už v genech nebo v tom, co od nás odkoukají. Děti jsou smyslem života. Protože to, co nemá pokračování, to je slepá cesta. Dobře vychované, vzdělané a pracovité děti jsou budoucnost. Člověka i lidstva.

… Protože skoro nikde jinde toho pro lidi nemůže jednotlivec udělat tak moc, jako v politice. Svou prací a kompetentností může vykonat spoustu dobrého. Aktuálně jsme ve stadiu, kdy stát (ať v Bruselu či v Praze) nedělá pořádně to, co má „v popisu práce“, zatímco u věcí, kde zasahovat nemusí či dokonce nemá, nabobtnal do rozměrů, které jsou nepatřičné. Hlavní směr činnosti tedy vidím v redukci agendy státu, aby lidé mohli více ovlivňovat své záležitosti a nebyli pouze objektem vládnutí ze strany mocných.

… jsem po gymnáziu Na Zatlance nastoupil (na druhý pokus, v mezidobí jsem dělal zapisovatele u soudu) na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Tu jsem (v oboru Mezinárodní vztahy) s úspěchem dokončil až po Listopadu 89. Právem se neživím, nicméně často se mi mé vzdělání hodí, zejména v obraně proti svévoli daňových či celních orgánů či proti šikaně motoristů.

… jsem se plně začal věnovat zahraničnímu obchodu ve své nově založené malé firmě. Vše co za mnou v životě je, je výsledkem práce mých rukou a mé hlavy. Nikdy jsem nezůstal nikomu dlužen, nikdy jsem nedostal ani korunu od státu na nějakých dotacích či pofidérních zakázkách. Má práce mě zavedla do Holandska, Belgie, Itálie, Polska, na Ukrajinu, do Ruska. 

… Mé názory a snad i organizační schopnosti mě v době Sametové revoluce vynesly do čela studentského stávkového hnutí, do parlamentní komise dohlížející na vyšetřování událostí na Národní třídě. Byl jsem členem nově zřízeného Akademického senátu fakulty i univerzity, přičuchnul jsem k legislativě v roce 1992 ve Federálním shromáždění, kde jsem stál u celkové koncepce liberalizace (tehdy regulovaného) nájemného a zákona o vlastnictví bytů a nebytových prostorů. 

Věnoval jsem se své firmě, nicméně neustále jsem jedním očkem pošilhával po veřejných záležitostech. Třeba v roce 1998 jsem panu Mlynářovi pro tehdejší Čtyřkoalici vypracoval koncepci ICT ve veřejné správě a moje snahy něco změnit v roce 2012 vyústily ve vstup do Strany svobodných občanů (Svobodných). Stále mám pocit, že je co zlepšovat. A jsem ochoten pro lidi jít s kůží na trh. I proto jsem kandidoval za Svobodné do Senátu v roce 2014, běhal v rámci kontaktní kampaně v přestrojení za římského senátora a rozdával lidem glejty o propuštění z daňového otroctví. Teď kandiduji do Evropského parlamentu. Protože nestačí mít dobré názory. Protože je potřeba něco dělat. A dělat je možné něco jen v okamžiku, kdy má člověk politickou moc. Trvalo mi dlouho, než jsem došel k tomu, že držet palce někomu jinému či pomáhat mu nestačí.

… Zapojil jsem se s několika kolegy z práv do nové vznikajícího alternativního studentského hnutí Stuha. Byli jsme s kamarády jedněmi z posledních účastníků demonstrace dne 17. listopadu 89, které ještě pustili příslušníci SNB z Národní třídy Mikulandskou ulicí. Následně jsem se aktivně zapojil do studentského stávkového hnutí…

Po horečnatém plánování a vyjednávání o víkendu, kdy do stávky vstoupili herci, odjel kolega z fakulty do Činoherního klubu, kde pozvolna vznikalo Občanské hnutí. Příští krok byl jasný  – studentská stávka…

V pondělí 20. listopadu ráno jsem za náš ročník vyjednal na vojenské katedře, že jsme ve stávce, takže na vojáčky si hrát nebudeme. Popsal jsem lampasákům, co se na Národní třídě stalo. Ti, kteří nás měli zuřivě bránit proti západním imperialistům, se projevili velmi lidsky a měl jsem pocit, že nám docela drží palce.

Po návratu na fakultu už byla stávka v plném proudu. V největším přednáškovém sále už za pultíkem řečnili ti, kteří se zpravidla postaví do čela čehokoliv. Mě řečnění nikdy nebavilo a nešlo mi, takže jsem všechny okamžitě vyzval, aby jeli do svých středních škol a na jiné vysoké školy po celé republice. Aby vyprávěli, co se na Národní stalo. A že už toho bylo dost. Lidi neměli informace, začínala válka o média. Sám jsem jel na „své“ gymnázium Na Zatlance, kde už stávka začínala. Někde mezi studentíky byl i budoucí zakladatel Svobodných, Petr Mach. V úterý jsem se s několika lidmi vydal do Berouna, kde jsme shromážděným studentům, které už „masírovali“ jejich učitelé, popsali, co se stalo, proč stávka. Když jsme odcházeli, bylo jasné, že Beroun je s námi. Na cestě k vypůjčenému autu jsme byli zadrženi příslušníky SNB. Pár hodin na nějakém dvorku v zimě (začínalo sněžit) nás asi mělo zkrotit. Při výslechu jsem „mazanými“ příslušníky sice nebyl poučen, že nemusím vypovídat proti sobě (některé věci jako policejní buzerace a ohýbání pravidel se nemění a jsou zřejmě vlastní každému režimu), nicméně o neoficiální části demonstrace jsem prohlásil, že si nic nepamatuji a vše jsem vykuleným policajtům popsal mimo protokol. 

Večer jsem byl zvolen do celostátního studentského stávkového výboru. Vše co následovalo, popsal skvěle kolega z výboru Václav Bartuška ve své knize Polojasno (neplést s filmem, který podle jeho knihy velmi, velmi volně natočil Filip Renč). Organizační chaos, informační války, vyjednávání, hádky… za Celostátní studentský stávkový výbor jsme pak byli zvoleni s Václavem Bartuškou do vyjednané parlamentní komise, kde kromě nás dvou za studentský stávkový výbor, poslanců FS a ČNR byli i dva zástupci Občanského fóra (později se ukázalo, že jeden z nich byl agentem StB) a dva studenti za SSM (jeden z nich byl rovněž agentem). O peripetiích v komisi, o rozhovorech s šéfem kontrarozvědky Lorencem, o spolupráci s vojenskými prokurátory (fajn chlapi), o nejprve namachrovaném a posléze velmi skleslém ministru vnitra, o výletu do Moskvy, kde jsme na československé ambasádě „vyslýchali“ generálporučíka KGB Teslenka, o tom všem nemá cenu se rozepisovat, to je v knize Polojasno skvěle zachyceno. Já svůj pohled na věc popsal v jedné kapitole knihy Studenti psali revoluci, k jejímuž napsání mě přesvědčil jeden z viditelnějších studentských vůdců Šimon Pánek. Z dnešního pohledu je zajímavé zejména to, jak za každých okolností se odněkud objeví lidé, prahnoucí po moci. A já osobně po tom více než půlroce zjistil, že člověk nesmí uhýbat ze svých názorů, i když ho všichni v jeho okolí přesvědčují, že normální je se přizpůsobit.

… Přepsal jsem nepovedený návrh zákona tehdejšího doc. Cepla o vlastnictví bytů a nebytových prostor, který do FS přinesli jako svoji legislativní iniciativu poslanci za ODA. Sepsal jsem i koncepci přechodu z regulovaného na tržní nájemné. Dodnes si vzpomínám, jak když jsem „největším pravičákům“ ve FS, poslancům Skalickému a Kudláčkovi, popisoval svoji koncepci počítající s úplnou liberalizací nájemného během 4-5 let, jak jim lezli oči z důlků. Dodnes si vzpomínám na jejich námitku: „Ale pane Kříži, vy nechcete k trhu s bydlením směřovat, vy ho chcete zavést!“. Ano, už tehdy se začalo k reformám spíš „směřovat“, nežli je reálně provádět. Moje koncepce liberalizace nájemného pak byla realizována, jen trvala 20 let…

… Nevýhodou je prakticky vždy v době vzdělávání, které je dnes, bohužel, ve formátu povinné školní docházky, kdy talent a dispozice jsou zhusta v dětech zadušeny systémem, který je od dob osvícenské diktatury Marie Terezie a Josefa II. inspirovaný systémem pruské kadetky a orientovaný především na pěstování poslušné a gramotné pracovní síly, resp. poslušných a gramotných vojáků. Proto se v rámci Mensy věnuji problematice vzdělávání nadaných dětí (jsem místopředseda správní rady Mensa gymnázia) a jsem autorem konceptu Logické olympiády, kterou za deset let absolvovalo několik set tisíc žáků a studentů. V oblasti vzdělávání jsem velkým zastáncem unschoolingu, povinného vzdělávání, nikoliv povinné školní docházky.

… Většinu z textů, ze kterých jsou patrné i názory, které zastávám, je možné najít na stránkách Libertariánského institutu (zde: http://www.libertarianskyinstitut.cz/ke-stazeni-clanky-rozhovory-glosy/), jehož jsem zakladatelem a v rámci kterého usilujeme nejen o propagaci výhod minimální státní agendy, ale i o zmírnění zbytečné šikany motoristů a pro bono zastupujeme i některé podnikatele, kteří doplatili na nepromyšlenou dotační politiku českého státu (žaloba na Ministerstvo průmyslu a obchodu, žaloba na Evropskou komisi na zrušení systému tzv. blokových výjimek pro rozpor se Smlouvou o fungování EU).